Tunisko

» Základní informace o Tunisku
» Mapa výletu na Saharu

Dovolená na: 8 dní

Strašně se těším, za týden máme odjíždět do Nizozemska, cestu jsem naplánovala, přečetla knížky, jen se čeká na motorku, která je na opravě. Ve středu, den před plánovaným odjezdem, stále ještě doufáme, že přece jen motorka bude hotová a dál se věnujeme nakupování potřebných věcí, za které jsme utratili nemalou částku. Ovšem hlas v telefonu nám říká pravý opak. Je pravda, že jsme s tím už začali tak trochu počítat a měli náhradní plán. Rozjeli jsme se do cestovky a v pátek ráno, bez nějakých větších informací, které jsme neměli čas zjistit, odlétáme do Tuniska.

Let trval 2 a půl hodiny. Při letu jsme museli vyplnit kartičky se základními údaji o nás, které se odevzdávali na letišti v Monastiru a další při odletu. Sedadla v letadle byla rozdělela podle rčení: "Kdo dřív příjde, ten dřív mele." Takže jsme seděli u okénka, abychom mohli udělat nějakou tu fotečku. Země z ptačí perspektivy byla nádherná, stejně jako přelet nad zasněženými Alpami s viditelnými jezery ukrytých ve skalách, které jsou s nohama na zemi nejspíš nepřístupné.

Hned druhý den jsme odjeli taxíkem do města Hammamet, které bylo vzdálené asi 7 km na jih. Když taxikář zastavil a my vystoupili, ani jsme nevěděli, jestli nás odvezl opravdu kam měl, protože jsme vystupovali někde na křižovatce. Taxi nás stálo 5 DT (1 DT je asi 17,- Kč; 85,- Kč). Jako první jsme uviděli opevnění mediny, kde jsou desítky úzkých uliček obklopených obchůdky se suvenýry pro turisty. Dá se tu, i jako jinde, smlouvat a to o dost velkou částku. Například se dá sehnat 5 – 12 pohledů za 1 DT. Do opevnění jsme zaplatili 6 DT + 1 DT (asi 120,- Kč) za fotografování. Z opevnění byl velmi pěkný pohled na pláž a město. Celkovou prohlídku nám kazilo hrozné teplo, byli jsme z něho až unavení. Navíc přes poledne měli skoro všude zavřeno. Takže se asi po 3 hodinách vracíme do hotelu a jasným cílem - odpočívat u vody.

Třetí den po snídani se vydáváme pěšky po pláži na sever, kde ve vzdálenosti asi 7 km leží město Nabeul. Než začalo slunce pálit to byla příjemná procházka ale asi v půlce cesty jsme narazili na hezkou pláž s průzračnou vodou, kde nikdo nebyl, tak jsme se zchladili a skrz průhlednou vodu hledali nějaké ty mušle na památku. Ani nevím, jak dlouho jsme to šli, ale když jsme zahlídli molo, věděli jsme, že jsme už v cíli. Zamířili jsme hned do první hospůdky a koupili si láhev vody. Opravdu jsme oba potřebovali napít a ten prodavač to asi poznal, takže jsme za 1,5 l čisté chlazené vody, kterou jsme normálně kupovali za 1,5 DT, zaplatili 4 DT. Cestu do centra jsme se snažili zpříjemnit chůzí ve stínu pod stromy, ale že by to pomohlo se říct nedá. První co nás překvapilo, byl ten šílený provoz, který tam panoval. Jedno auto za druhým, pořád se ozývalo odněkud troubení a na přechodu se nedalo přejít. Procházíme kolem zastávky autobusu u školy. Desítky dětí tu sedí na zemi a čeká. Jen málo z nich má to štěstí a tísní se u zdi, která dává pár centimetrů stínu. Po pár metrech vidím uprostřed kruhového objezdu vázu, co byla na pohledu. Myslela jsem si totiž, když jsou na těch pohledech kreslené, že tím jednoduše zkrášlují pohledy a ne, že na ně opravdu ve městě narazíme.

Ve spleti uliček jsme našli tržiště. Slyšeli jsme tam mluvit i spoustu Čechů, kteří zamířili pro dárky na stejné místo. Co vám budu povídat, velké tržiště, spousta lidí a samozřejmě se odevšad ozývalo smlouvání. I já jsem usmlouvala poloviční cenu za korálky Michalovi na ruku. V jednom obchůdku se mi líbila dřevěná soška. Prodavač za ni chtěl 150 DT (což je asi 2.550,- Kč), což jsem dát samozřejmě nechtěla. Pořád mi ji vychvaloval, zkusil ji zapálit ale opravdu byla kvalitní a nic se ji nestalo. Ovšem cena byla nepřijatelná, takže jsme se vymanili z jeho spárů, protože nám to jeho ukecávání začalo být hodně nepříjemné. Nechal nás odejít před obchůdek a pak za námi vyběhl, že mi ji prodá za 5 DT, takže si udělejte sami obrázek o cenách a smlouvání v Tunisku. Před návratem jsme nakoupili pár věcí v normálním obchodě pro místní. Celou dobu jsem si v duchu počítala, kolik budeme platit. Jenže na kase se objevilo poněkud jiné číslo a to 56.00. Ani nevím, jak dlouho jsme na sebe koukali, až nás jeden mladík, co stál za námi upozornil, že tu čárku mají jinak a je to 5 DT a 600 M, dost se nám ulevilo ale prodavač ani nic nenaznačil, že by chtěl vydělat na nevědomosti turistů? Zpátky jsme cestu pěšky neriskovali a vzali si taxi.

Další dva dny trávíme odpočinkem a procházkami. Čeká nás dvoudenní výlet autobusem na Saharu a na spousty krásných míst.

Vstávali jsme ve 4:30 hodin, šli na snídani a čekali než přijede řidič. Který se opozdil. Naší první zastávkou po odjezdu z hotelu byl El Jem. Jedná se o koloseum, které je nejzachovalejší a nejdůležitější římskou památkou v severní Africe. Přijížděli jsme dlouhou hlavní cestou, už z dálky bylo vidět koloseum, které se metr po metru přibližovalo a ukazovalo svoji krásu. Vstupenku jsme měli v ceně výletu. Jediné, co jsme museli zaplatit, byl poplatek za fotografování (1 DT).

Klimatizovaným autobusem byla jízda příjemná, ani se nám z něj ve městě Sfax nechtělo. Při pohledu z něj nás ale lákalo podívat se na sochy u pláže, jestli se tomu pláž dá vůbec říkat. Slunce svým žárem moře vysušilo a zůstalo tam jen zeleno - zvadlé pole mořských řas. Ty sochy byly opravdu zvláštní a zajímavé, svým způsobem některé i hezké. Jenže po 15 minutách nesnesitelného žáru slunce jsme museli do stínu místní restaurace a obětovali 10 DT za 2 malinkaté nanuky a rychle vklouzli do chladného autobusu.

Dalších 140 km v autobuse uběhlo rychle. Celou cestu od samého začátku jsme se dívali na ubíhající krajinu, obdivovali ji, fotili a samozřejmě poslouchali, co nám vypráví průvodkyně o tom, kam jedeme, kudy projíždíme. Kilometr od Matmaty nás čekal příjemný oběd ve zdejším berberském hotýlku. S Michalem jsme se najedli rychle, abychom ve zbývajícím čase mohli krátce prozkoumat okolní krajinu.

Matmata je jednou z nejnavštěvovanějších tuniských atrakcí. V jeskyních obydlích tu bydlí tzv. troglodyté. No, bydlí. Někteří možná ale ti, co nechávají turisty „nakukovat“ do svých skalních domečků, si myslím, že tam opravdu nebydlí. Strmá cesta k jejich obydlí byla pro ty starší i trochu nebezpečná. Nejprve jsme minuli otvor ve skále sloužící na uskladňování sena. Samotný příbytek o pár metrů níž, kde byla oddělující stěna s hlavním vchodem. Za ním už bylo malé prostranství obklopené skalami, v níž byly vstupy do jednotlivých místností.

Už jenom 100 km nás dělilo od města Douz, kterému se také jinak říká Brána Sahary. Za tímto městem leží už jenom nekonečné duny toho nejjemnějšího písku na světě. Také se zde pořádají výlety na velbloudech. Nejprve nás oblékli do oblečení, které je vhodné na projížďku. Nějaké slečny si říkali, proč? Byly z toho znechucené ale musím uznat, že oni moc dobře věděli proč nás do toho nechali obléknout. Jako celá výprava z jednoho autobusu jsme dostali stejné červené šátky na hlavu. Už se nedivím tomu, proč to dělají. Jeden domorodec vedl 4 velbloudy. Přede mnou jel Michal a upřímně, vůbec nevím, s kým jsem se tak nasmála, snažila jsem se ty dva muže identifikovat podle jejich bot, které jako jediné byly vidět. Protože ze šátku nám koukaly jenom oči, jenže ty jsme díky silnému slunečnímu záření a foukání větru, který sebou nesl ten jemný písek, měli zakryté slunečními brýlemi. Když už jsme se vraceli a vodiči nechávali velbloudy sednout, tak ten můj pořád stál a ne a ne sednout (nebo lehnout?). Domorodec ukázal Michalovi, jak ho usadit. Takže na něj zkoušel nějaký to jejich chrr chrr ale velbloud z něj měl nejspíš srandu, protože se ani nehnul a smál se jako na té jedné fotce. Říkala jsem si, jestli na Michala třeba neplivne, když byl u něj tak blízko. I ten domorodec se smál a musel si toho zlobivého velblouda jít usadit sám. Moc se mu nechtělo, ale když zatáhl za šňůrku, udělat chrr,tak se z něho stal poslušný velbloud.Po této neobvyklé projížďce, kterou bychom nikde jinde než na Sahaře nezažili, jsme byli unavení. Já navíc měla spálené ruce i nohy, které mi koukaly a bolela mě hlava ze žhavých slunečních paprsků. Ale ta jízda na velbloudovi – to je nezapomenutelné, hlavně pro někoho, kdo nikdy nechtěl vysednout ani na koně.

Blížil se večer a od hotelu nás dělilo 28 km. Do Kébili přijíždíme téměř za tmy. Dostaneme klíče od pokojů a v opravdu pěkném prostředí jdeme najít ten náš. Byly to spíše takové dvoupatrové domečky. Byla to pro mě taková ta idylka orientálního hotelu z filmů. Ani si nedovedete představit to vedro, které tam bylo celou noc. I bazén zůstal horký snad až do rána.

Průvodkyně nás nechala vzbudit v 5:30, abychom stihli snídani a přijet včas na solné jezero Chott El Dierid a vidět východ slunce. Zastavili jsme někde uprostřed, prošli se po něm, koupili si pouštní růže a čekali až se nám slunce ukáže. Vzpomínám si na první pohled na jezero - vypadalo jako pustá měsíční krajina. Bylo zataženo, v dálce nad horami se blýskalo ale čekání se vyplatilo a krátce před odjezdem začalo konečně vycházet. Po pár metrech od odjezdu začalo pršet, ale jenom krátce - naštěstí.

Bezmála 100 km cesta přes solné jezero končila ve městě Tozeur, kde už pro nás byly připravené džípy, které nám měly ukázat vodopády a oázy až u Alžírských hranic. Nejdříve jsme potkali volně pochodující stádo dromedárů, byli opravdu neochočení, divocí. Pak jednoho samotného, zastavili jsme, fotili a on se na nás ani neotočil.

Cesta byla neuvěřitelná, ta příroda, hory, poušť. Ani jsem nevěděla, kam se mám dívat dřív – napravo, nalevo nebo snad přes řidiče? Jedna ze zastávek byla v horách, abychom se mohli podívat na krásné panorama skal.

Jednou z nejkrásnějších oáz byla Oáza Chébika. Hned při prvním pohledu mě uchvátilo staré rozpadlé kamenné město, barva potůčku tekoucího od vodopádu a malé množství vysokých palem, které právě díky tomuto potůčku vydrželo zdejší podnebí. Tato oáza prý byla postavena z kamenů a soli, která se jednoho dne rozpustila a nikdo oázu už neopravil.

Oáza Tamerza, která se nachází až u Alžírských hranic.

Další z vodopádů

Po několika hodinách se vracíme zpět k autobusu. Nikdo nechtěl na delší jízdu džípem k horám, kde se točily Hvězdné války a kde dodnes leží nějaké ty rekvizity. Ale hodní řidiči nás vzali na 10ti minutovou jízdu pískem a dunami.

Dalších 100 km nás dělilo od města Gafsa, kde jsme měli v místním hotelu oběd před dvou set kilometrovou jízdou do města Kairouan. Samozřejmě jsme cestou stavěli. Ochutnali jsme nápoj z lisovaných listů palem. V tom horku to byl opravdu studený nápoj ale upřímně – já ani Michal jsme to nepili, jen douškem ochutnali. Zato granátová jablka nás zaujala a nakoupili jsme si jich poměrně hodně, některé jsme dovezli i domů. Když jsem pak viděla, jaká ošklivá se tady prodávají a za jakou cenu, tak bych si je už nikdy nekoupila. Tam jsem zaplatila 1 DT za tři krásná velká jablíčka.

Kairouan, co o něm napsat. Přeplněné město, plné odpadků, lidí, žebrajících dětí. Viděli jsme tu Velkou mešitu obklopenou odpadky. Navštívili jsme v rámci výletu i přehlídku koberců, což kdekoho nenadchlo, protože to bylo docela nudné a ceny koberců se pohybovaly nad rámcem finančních možností, protože to byla ruční práce. Chýlí se večer a cesta zpátky do hotelu ubíhá ve tmě pomalu.

Už jen jedna noc nás dělila od odletu zpět do naší vlasti, kde zdaleka nebylo takové teplo. Autobus přijíždí pozdě, jede rychle ale jakmile zapadne slunce, řidič zastaví a jde se pomodlit, protože měli Ramadán. Měli jsme strach, že to nestihneme ale svoji motlitbu zkrátil a tmou se rychle řítil do Monastiru. Letěli jsme českým letadlem, takže nás na palubě přivítal příjemný hlas pilota. Teda až do té chvíle, než řekl: „V Praze jsou ideální podmínky na přistání, teplota vzduchu je 7°C.“ Jen mi blesklo hlavou, že nám bude asi pěkná zima po půlnoci na letišti. A taky byla.